Ne, co chceš, jsem hrdý na svou zemi. Ne všechno je tu špatné a hnusné. Ne všichni máme „Žiguli“, střešní lepenku, knedlíky „Lyubitelskie“ a Stas Michajlov. Přesto mocný lid, který ze svých tajemných hlubin vytrhl muže schopného nakreslit jednoduchý geometrický obrazec jedné barvy, který se v celém našem kulatém světě stal všeobecně uznávaným symbolem velkého Nic. A jedno z nejradikálnějších děl hovořících o smrti umění.

Kazimír Malevič. Černý čtverec

Mocní jsou lidé, kteří tento symbol vidí v hrobě se vší jeho univerzálním uznáním a radikalitou a místo aby na něj byli hrdí, považují ho za laciný kvaziintelektuální trik na významy, které neexistují. A to je podle nás také radikální.

Proč však tak silný fenomén, nyní známý jako „ruská avantgarda“, náhle explodoval v našich spíše patriarchálních penatech? Zejména kvůli tomuto patriarchátu. Avantgarda – nestaví se jako jiný způsob tvorby umění jako baroko nebo Hudson River School. Staví se jako způsob, jak změnit mozek a změnit život obecně. Ale bylo co změnit. Navíc se to netýkalo věčné zaostalosti Ruska od vyspělých zemí – to je příliš utilitární a malicherný úkol, ale svět jako celek. Ruská avantgarda byla extrémně utopická a extrémně planetární – jako žebrák sní nikoli o skromném nájemném, ale hned o místě na seznamu Forbes, aby neztrácel čas v mezistupních. To je náš způsob – udělat celý svět šťastným, okamžitě a rychle. A těžké myšlenky v tomto směru v Rusku nepřekonaly pouze avantgardní postavy. Stačí si vzpomenout na Ciolkovského s jeho fantaziemi o prašných cestách vzdálených planet nebo Nikolaje Fedorova s ​​myšlenkou vzkřísit všechny lidi, kteří kdy žili. A tato propast, řekněme, mezi sny a realitou, rozsahem utopie a okolnostmi, za nichž je vytvořena*, je opět do značné míry naše.

Víra, že umění může změnit život, byla silná. Narodila se v romantismu, poté migrovala do modernismu. Ale tam byl tento nápad místní povahy – předpokládalo se, že v krásném, umělecky proměněném prostředí vyrostou úžasní lidé. Avantgarda přirovnala život k uměleckému projektu a postavila umělce na místo demiurga, jehož tvůrčí vůle stačí změnit i Vesmír. Avantgarda tak zaujala stejné postavení jako náboženství a existovali avantgardní mesiášové, avantgardní apoštolové, avantgardní heretici, proroci, fanatici atd. A jeho utopické projekty bolestně připomínaly docela známou křesťanskou eschatologii. A dokonce i ústřední dílo ruské avantgardy – „Černé náměstí“ – bylo nazýváno ikonou nového umění. Mimochodem, je strukturálně a vypadá jako ikona: černá je archa, bílá jsou pole.

ČTĚTE VÍCE
Je možné aplikovat slunečnicový olej na řasy?

Tito. Ruská avantgarda z větší části, na rozdíl od západní avantgardy, neřešila otázky umění, ale budování života. Proto jsme neměli řekněme duchampovský pisoár – ten se přece jen více věnuje vnitřním problémům umění. Ne, samozřejmě, podobné problémy řešili i naši avantgardní umělci, ale hlavní pro ně byla utopie.

Největšími utopisty byli abstrakcionisté a především suprematisté v čele s Malevičem. Postavili neznámé vesmíry, které měly nahradit tento náš už tak nudný. Pro Maleviče je to jiný vesmír, pro Kandinského jiný duchovní prostor; systémů bylo mnoho, napíšu také samostatné texty o našich avantgardních umělcích. Tady jen ukážu, jak se všichni lišili, i vzhledově. Na Západě např. z velkých systémů neobjektivního umění 10.-20. lze si vzpomenout na Delaunaye, Mondriana a dada-surrealisty. To je vše. A to se stalo v různých zemích. My máme:

Wassily Kandinsky. Skladba VIII

Michail Larionov. Luchistická kompozice

varianta „kosmické“ abstrakce;

Olga Rožanová. Zelený pruh

další možnost „mezera“;

Michail Matjušin. květ člověka

Alexandr Rodčenko. Vítězná červená

El Lissitzky. Proun 5a

Suprematismus. Celá tato rozmanitost pochází z touhy obsáhnout vše, z tak chápaného univerzalismu. Larionov a Zdanevič dokonce přišli s takovým směrem – „allness“ – který předpokládal, že umělec nemůže být omezen na jednu věc, ale musí být otevřený jakémukoli směru, celé kultuře. Člověk je v pokušení říci banalitu o univerzální vstřícnosti ruské duše. Tady, řekl.

Žízeň po utopii a vášeň, s níž byla budována, dala vzniknout další charakteristické vlastnosti ruské avantgardy – její radikalismu a touze dospět k poslednímu logickému bodu. Stejně jako všechny ostatní vyjmenované vlastnosti je však i tato národní, a nejen avantgardní. Dali tučné tečky – jako Malevichův “Čtverec” – “Zabil jsem malování.” Ve skutečnosti, pokud budujeme utopie, co s tím má společného umění? A pokud to nepatří k utopii, pak bychom s tím měli úplně skončit – svými účinky to jen ruší. A naše avantgarda zabila umění. Umění v tradičním slova smyslu, samozřejmě. To, co na oplátku vytvořil, pro něj nebylo umění – byly to kresby, skici utopií. Nebo to byly po revoluci úplně aplikované věci – design, architektura. No a tam, po revoluci, bylo jasné, že nadešel čas nekreslit, ale budovat utopii, ještě na Zemi. V tomto smyslu je charakteristická cesta El Lissitzkého.

ČTĚTE VÍCE
Proč mají čarodějnice dlouhé nehty?

El Lissitzky. Propagandistický plakát

Přenesl tedy formální principy suprematismu do propagandy.

El Lissitzky. Mrakodrapy v oblasti náměstí Nikitskaya. Projekt

A tak jsem se je pokusil přenést do městského prostředí. Takovými domy měl být lemován celý bulvární okruh. Obecně, kdyby byly realizovány všechny projekty avantgardních umělců, měli bychom nyní jiné město. Vypadal by trochu divoce. Někteří specialisté na dějiny architektury by Rudé náměstí navštívili, jiní by to tam nevydrželi.

Vladimír Tatlin. Maholet “Letatlin”

Nebo je tu další věc – také cesta z umění do utilitarismu.

Samozřejmě všechny tyto vlastnosti: utopismus, radikalismus, religiozita atd. Měl je i západní avantgarda. Důležitá je zde míra jejich zápalu. Západní život byl přece jen strukturovanější – to dělá filozofie, to je politika, to je náboženství. Na Západě proto avantgarda vždy pamatovala, že se objevuje ve výklenku, kde žije umění, a všemi těmito souvisejícími věcmi se zabývala s mírou. Jedním z úkolů, které neustále řešil, bylo určit hranice tohoto výklenku a jít za ně. U nás struktura jaksi stále neexistuje. U nás je básník víc než básník, filozof je víc než filozof. Na začátku dvacátého století se umělec stal více než umělcem. Řešil filozofické, politické, náboženské, estetické, etické otázky atd. Pokračování obecně v tradici 19. století, kdy se tím vším ruská literatura zabývala. Peredvizhniki jsou do jisté míry stále v umění.

Pokračujme ve smutném srovnání pro západní avantgardu s naší avantgardou. Měli jsme mnohem rozmanitější avantgardu. Řekněme, že Francie je fauvismus, kubismus, dadaismus, surrealismus. Německo – expresionismus. Holandsko – jedna z variant abstraktního umění – neoplasticismus (Mondrian se skupinou De Stijl), Itálie – futurismus. Měli jsme všechno, kromě dadaismu a surrealismu**.

Marc Chagall. Já a vesnice

Náš domácí futurismus.

Pavel Filonov. Jarní formule

Náš domácí syntetický expresionismus.***

Tak intenzivní tvorba utopií s téměř náboženskou vášní přirozeně rychle dala vzniknout dogmatismu, ortodoxii a divokému nepřátelství vůči konkurentům ve světě avantgardy, které se po revoluci stalo obzvláště akutní. Nová vláda také budovala utopii a každá avantgardní skupina jí, zhruba řečeno, nabídla svůj vlastní projekt. Zároveň špatně mluví o kolezích v obchodě a jejich projektech. I naši avantgardisté, zapojení do aktivního vnitrodruhového boje, začali přitahovat stejnou moc jako nejvyšší arbitr, tzn. prostě – chcípnout na sebe. Jako, jen my jsme skutečně proletářské umění a všichni ostatní jsou buržoazní umělci. Vše skončilo smutně – v roce 1932 úřady zrušily a zakázaly jakékoli skupiny a všechny nahnaly do svazku umělců, kde od nynějška měla existovat jedna tvůrčí metoda – socialistický realismus. Úřady to neudělaly, protože byly unavené bojem mezi frakcemi a jejich pomluvami – bylo jim to fuk. Ale protože se ukázala být chladnější než nejlepší avantgardní umělci a vybudovala tu nejlepší utopii.

ČTĚTE VÍCE
Jak se nazývají dotykové hodinky?

Nutné doplnění. Tento text by v žádném případě neměl být vnímán jako vlastenecký. Ano, kdybych byl starší černoch a dokonce žil v Africe, napsal bych to samé.

*Ciolkovskij pracoval jako školní učitel v Kaluze. Fedorov pracoval jako knihovník, i když v hlavních městech. Oba žili dost bídně, někdy dost bídně. Vzpomenout lze i na Chlebnikova s ​​jeho planetárními představami o spravedlivém uspořádání života a hledáním číselných vzorců běhu dějin – hledal je, aby na jejich základě předpověděl správně uspořádaný život. Rukopisy přitom uchovával v povlaku na polštář a nosil je v něm ke čtení. Občas jsem si s sebou vzal i rendlík s krupicovou kaší – při návštěvě nebylo co jíst, probíhala revoluce.

** Dadaismus se u nás nestihl zformovat jako hnutí, ale mnohé jeho praktiky měly ve výzbroji kubofuturisté, hlavně básníci. Žluté svetry, růžové saka, malované lžíce nebo svazky ředkviček v knoflíkových dírkách, skandální večery poezie, šokující jako umění, básně jako nesmrtelné –
Dyr bul schyl ubeshshur
skum you and boo
r l ez – (Alexey Kruchenyx) –
to vše by bylo v kabaretu Voltaire velmi organické. Po revoluci odjel jeden z našich protodadaistů Ilja Zdanevič do Paříže a mezi dadaisty se cítil dobře. Surrealismus se tam objevil počátkem 20. let a už pro nás nebyl vhodný čistě ideologicky – nepomohl nám vybudovat proletářskou utopii.

*** Zvýšená míra radikalismu naší avantgardy vyvolala jeden jedinečný efekt – feministický. Měli jsme spoustu avantgardních umělců. Naděžda Udalcovová, Ljubov Popová, Olga Rozanová, Natalja Gončarová, Alexandra Ekster, Varvara Stěpanová – nebyly na prvních pozicích, kralovali tam Malevič, Kandinskij, Tatlin, Chagall, Larionov. Ale s jistotou existovaly ve druhé fázi. V Evropě nebylo nic podobného.