Džíny letos slaví 150. výročí a přesně před 40 lety, v květnu 1983, se začaly prodávat první džíny vyrobené v SSSR. Džíny, po kterých tak fandili módy, ve skutečnosti nebyly tak vzácným a zcela nedosažitelným oděvem – v Sovětském svazu byla jejich domácí výroba zavedena na samém vrcholu šílenství všeho cizího.
Známé západní džínové společnosti – Levis, Lee, Super Rifle, Wrangler a další – pokud jde o jejich hodnotu mezi sovětskými fashionisty, byly vždy ve výškách nedosažitelných pro jiné kusy oblečení. Byl na ně opravdový hon a koupili si takové kalhoty prakticky bez smlouvání. Existovaly další zahraniční značky, ale zpravidla se s nimi zacházelo bez velké úcty. Například džíny od polské firmy Odra se podle obyčejného vtipu hodily jen na nošení popelnic. A ten, kdo nosí bulharské „Rila“, vždy vypadal jako krokodýl. Jak asi tušíte, nechyběly ani žíravé rýmy pro indickou značku „Miltons“ a další. Domácí džíny byly samozřejmě v očích sofistikovaných denimových fajnšmekrů nesrovnatelně méně oblíbené.
Je pozoruhodné, že ceny za „značku“ – tedy za originální džíny od nejoblíbenějších západních výrobců – někdy dosáhly 300 rublů, což bylo téměř jeden a půlkrát více než průměrný plat. Sovětské kalhoty vyráběné společnostmi Vereya a Tver však stály mnohem méně, ale stále nemohly konkurovat západním v popularitě. Těžko říci, zda se kvalitou lišily od všemožných amerických, polských, indických, německých, italských a dalších džínů – rozdílné zkušenosti těch, kteří je nosili, nám neumožňují učinit jednoznačný závěr.
Pokud nemůžete vyhrát, veďte
Džíny si svou oblibu v pracovním světě samozřejmě získaly z dobrého důvodu. Praktičnost takového oblečení, které bylo aktivně dováženo do země od konce 50. let, bylo zaznamenáno i na vrcholu SSSR. Všimli si toho a rozhodli se jednat podle staré osvědčené zásady: „pokud nemůžete vyhrát, veďte“. Sovětské vedení se však nedokázalo dohodnout na licenci s americkými výrobci kalhot a zde přišli Italové na pomoc sovětskému lehkému průmyslu. V roce 1983 začal SSSR v licenci a na strojích firmy Jesus Jeans vyrábět své první vlastní džíny pod značkami Tver a Vereya. Na základě jejich jednoduchých názvů není těžké uhodnout, která města se okamžitě stala „centry džínů“ země.
Domácí džínové kalhoty neměly žádné vnější rozdíly od džínů různých značek vyráběných na Západě a Východě, a jak již bylo zmíněno, byly mnohem levnější. Objem výroby džínů byl od samého počátku obrovský, dosahoval 1,2 milionu párů ročně. Navíc se používaly nejen v Sovětském svazu, ale i mimo něj – například v NDR, což sami Němci aktivně přiznávají. Na jedné z verzí štítku Vereya je název společnosti napsán latinkou a pod logem ve formě shako generála Dorokhova – mimochodem, hrdiny vlastenecké války z roku 1812, který osvobodil Vereyu z francouzštiny – Džíny ze SSSR je psáno skromně. To je takové prolínání příběhů.
Sovětské džíny, které byly mnohem méně cenné než dovážené, které byly obvykle ceněny, se často staly předmětem kreativity svých majitelů. Aby tedy kalhotám dodaly, jak by se nyní řeklo, „vintage“ vzhled, nechaly se uměle stárnout pomocí kousků pemzy. Mimochodem, tato technologie se nazývá Stone wash a byla patentována v roce narození sovětských džín – 1983. V důsledku tohoto jednoduchého postupu denim po vyprání změnil barvu a získal charakteristické známky opotřebení. Navíc, když na Západě přišel do módy denim se světlými skvrnami, v SSSR aktivně dosáhli podobného efektu varem s přidáním bělidla – tak se objevily slavné „varenki“, které stále vrhají cizince do kulturního šoku.
Možností, jak z běžného pracovního oděvu udělat unikát, bylo zkrátka mnoho. Této potřeby se evidentně chytili i samotní výrobci, když začali vyrábět džíny například v růžové barvě.
Je faktor země původu v celém tomto příběhu tak důležitý? Zřejmě stále hrál určitou roli. Pocit exotiky, asociace s něčím cizím a srozumitelná touha všech mladých lidí vyniknout se u nás postarala o kolosální zájem o tak z moderního pohledu zdánlivě obyčejné téma. Sovětské džíny se staly sice malou, ale plnohodnotnou součástí tohoto desetiletí trvajícího koníčku.
