Nečekejte únik od psychologického filmu – obsahuje drsnou realitu, i když se akce odehrává ve vesmíru. Takové filmy se nezaměřují na vnější dobrodružství, ale na vnitřní světy postav a také odhalují témata paranoie, traumatu, závislosti a násilí. Zde je 10 filmů, které se nebojí prozkoumat záhady a temná zákoutí lidské mysli.
Melancholie
Hodnocení: 7.29 IMDb: 7.1
2011, Sci-fi, Drama, 135 min
Dánsko, Švédsko, 16+
Režie: Lars von Trier Hrají: Kirsten Dunst, Charlotte Gainsbourg, Alexander Skarsgard, Brady Corbett, Cameron Spurr, Charlotte Rampling
Jak to v psychologickém filmu má být, děj Larse von Triera je jednoduchý a postavený na dvou liniích: svatbě a očekávání apokalypsy. Justine (Kirsten Dunst) není příliš šťastná nevěsta, standardní svatební rituály ji tíží. A to natolik, že dívka upadne do klinické deprese a její sestra Claire (Charlotte Gainsbourg) se o ni musí postarat. Když se svět dozví o hrozící srážce s asteroidem Melancholy, dívky si vymění místa – nyní Justine uklidňuje panikařící Claire.
Ne nadarmo je natahovaný a dlouhý film považován za nejlepší film o depresi. Doposud nikdo nedokázal tuto nemoc projevit soucitněji a naplno než Lars von Trier, který sám řadu let bojoval s depresemi. Nápad na zápletku dostal během psychoterapeutického sezení, kde mu jeho lékař řekl, že depresivní lidé reagují na katastrofické situace klidněji, protože jsou zvyklí očekávat to nejhorší. Tak se objevil druhý film z „trilogie deprese“, který zahrnoval „Antikrist“ a „Nymfoman“. Ve všech třech využívá Trier ženská alter ega k prozkoumání své vlastní zkušenosti s nemocí. V Melancholii chce ukázat bolest deprese tak velkou, že se z ní stane doslova konec světa.
Myslové hry
Hodnocení: 8.48 IMDb: 8.2
2001, Drama, Biografie, 135 min
Režie: Ron Howard Hrají: Russell Crowe, Ed Harris, Jennifer Connelly, Christopher Plummer, Paul Bettany, Adam Goldberg
Matematici jsou často zobrazováni jako géniové, kteří zběsile kreslí rovnice na jakýkoli povrch, ale mají také podivné povahy. Jeden z nejvýraznějších vědců 20. století tedy dokázal vyřešit nejsložitější záhady, ale zároveň trpěl paranoidní schizofrenií. První známky nemoci Johna Nashe se začaly objevovat, když nastoupil na postgraduální školu v Princetonu. Když se agent Parcher dozvěděl o Johnově talentu, obrátí se na něj a požaduje, aby mladý vědec předal nesmírně důležitá data. Což dělá, dokud si neuvědomí, že Parcher neexistuje, je výmyslem jeho nemocného mozku. Pro Nashe je bolestně těžké pochopit, kdo v jeho prostředí je skutečný a kdo je halucinace.
Životopisný film Johna Forbese Nashe, laureáta Nobelovy ceny za ekonomii, získal dva Oscary (za nejlepší film a nejlepší režii) a obdiv psychologů. Film je promítán studentům lékařské univerzity jako nástroj pro studium schizofrenie – Russell Crowe byl tak věrohodný ve ztvárnění pacienta s touto nemocí. Ron Howard nedává publiku žádné vodítka, stejně jako nemoc – Nash musí v průběhu příběhu oddělovat pravdu od nesmyslu. Tato metoda se ukazuje jako účinná a názorně ukazuje, jak člověk se schizofrenií vnímá svět. Ale hlavní je, že je naděje na uzdravení.
Tři billboardy před Ebbingem, Missouri
Hodnocení: 8.1 IMDb: 8.2
2017, Drama, Krimi, 110 minut
Velká Británie, USA, 18+
Režie: Martin McDonagh Hrají: Frances McDormand, Sam Rockwell, Woody Harrelson, Lucas Hedges, Caleb Landry Jones, Abbie Cornish
“Myslím, že policejní oddělení se více zaměřuje na mučení černochů místo na řešení skutečných zločinů.” To je vysvětlení, které Mildred Hayes (Frances McDormand), jejíž dcera Angela byla brutálně znásilněna a zavražděna, nabízí reportérovi místní televize. Uplynulo sedm měsíců, ale místní strážci zákona neměli jedinou stopu. Zoufalá matka si pronajímá tři billboardy s hesly: „Znásilněna k smrti“, „Stále nikdo není zatčen“, „Jak se vede, šerife Willoughby?“ Výkřik zoufalství, který všichni slyšeli, ale ne všichni podporovali.
Spalující drama Martina McDonagha dosáhlo nejvyššího úspěchu (133 ocenění, 253 nominací, včetně dvou Oscarů) a vyvolalo vážný ohlas. Plakáty podobného stylu a znění frází se začaly používat při protestech a shromážděních v reálném životě. Pečlivým ponořením se do tohoto příběhu můžete najít mnoho sociálně-psychologických významů: závažnost deprese, osamělost v davu, rozbitý právní systém a další. Pokud vezmete linii hlavní postavy, pak i nespecialista identifikuje téma „fáze přijímání smutku“. Mildredin problém je v tom, že nedokáže čelit svým pocitům. Koneckonců toho večera zakázala své dceři vzít auto a Angela šla po tmavé cestě. Svalování viny pouze na policii je vyhýbání se odpovědnosti, které podle Freuda vede pouze k regresi.
