V jakém věku začíná dítě fantazírovat?

V určité chvíli se snad všichni rodiče potýkají s tím, že jejich dítě něco zatajilo nebo lhalo. Když se to stane jednou, není třeba se znepokojovat, ale pokud se to stane opakovaně, stojí za to se nad tím zamyslet. Korespondent 1prof.by hovořil o povaze dětských lží s Olgou Shafalovich, dětskou psycholožkou v Regionálním klinickém centru Grodno „Psychiatrie-Narkologie“.

– V jakém věku začíná dítě chápat rozdíl mezi pravdou a fikcí a vědomě lhát?

– Malé dítě se rozvíjí prostřednictvím fantazie, poznává svět kolem sebe prostřednictvím pohádek, kreslených filmů a ještě neodděluje realitu od fikce. Tento věk končí zhruba v šesti letech, v nižších ročnících začínají chlapci a dívky chápat, kde je fantazie a kde realita, i když ještě ne zcela (tuto cestu dokončí do 10 let). Stojí za zmínku, že fantazírování nelze nazvat lží – to je velmi důležitá fáze, prostřednictvím které se dítě vyvíjí a přizpůsobuje realitě. Dítě by za to nemělo být v žádném případě trestáno.

– Jak nakreslit hranici mezi klamem a sklonem k fantazírování?

– Nejprve analyzujeme věk. Pokud se jedná o předškoláka, s největší pravděpodobností jde o fantazírování. Je důležité věnovat pozornost tomu, jak je dítě ponořeno do fiktivního světa. Pokud je velmi hluboká, může to naznačovat, že dítě není spokojeno s realitou, něco ho traumatizuje a nedokáže se jinak přizpůsobit, a tak si předškolák začne vytvářet pohodlnější „analog“ reality. V praxi existují příklady, kdy si děti ve věku 6-7 let vymýšlejí kamarády a vyprávějí o svých cestách neuvěřitelné příběhy. Správná pozice v takové situaci je měkký rozdíl mezi fikcí a realitou. Rodiče mohou například fantazie nazývat určitým způsobem: „Teď si vymyslíme pohádku“ nebo „Teď si budeme hrát“. Dospělí zároveň potřebují pomoci přeměnit svět kolem sebe v pozitivnější a odstranit traumatické faktory. Stále bych nezakazoval dítěti fantazírovat (když tato potřeba zmizí, dítě samo fantazii opustí). Jiná věc je, když dítě po 7 letech začne do svých příběhů přidávat lži v doslovném slova smyslu, například když se ho zeptají, jestli něco udělalo, a řekne, že to neudělalo; když se ptají, jestli vzal někoho jiného, ​​a on řekne, že to nevzal. Pak je potřeba spolupracovat s psychologem.

– Proč vlastně děti začnou lhát? Říkají, že hlavním důvodem tohoto chování je přehnaná reakce dospělých na nevhodné chování nebo nadměrné požadavky. Je to opravdu pravda?

– Ano, to je opravdu pravda. Ale každou situaci je třeba posuzovat individuálně. Rodiče při komunikaci se svým dítětem musí identifikovat důvod.

1. Příliš přísné zákazy v rodině nebo jich velké množství. Někdy rodiče, vědomě či nevědomě, kladou na dítě velmi vysoké nároky a čím více požadavků a zákazů, tím obtížnější je pro malého človíčka přizpůsobit se okolní realitě. Mnoho „tabu“ zavedených, zdánlivě s nejlepšími úmysly, je naléhavé. V tomto případě je lhaní nejjednodušší způsob, jak se vyrovnat s těžkou realitou. Rodiče musí pochopit, že všechny požadavky a omezení musí být rozumné, jinak ztratí smysl.
2. Touha vypadat lépe. Když dítě nepřijmou, začne si představovat, že někde bylo, něco vidělo, něco má, třeba mu táta dal drahou hračku a vzal ho o víkendu do zábavního parku a cestou tam se potkali slavný sportovec. Pomocí lží se dítě snaží zaujmout důležitější místo v kolektivu a zvednout si sebevědomí. Může být zaměřena na vrstevníky, vychovatele nebo učitele nebo adresovaná všem kolem. Dospělí by v takové situaci měli často mluvit o tom, že dítě je cenné samo o sobě, že je skvělé v některých svých úspěších (nacházet je a zdůrazňovat je), a přitom jemně upozorňovat, když říká lež.
3. Strach z trestu. Pokud je dítě v rodině vážně potrestáno, například v moderní realitě je dlouhodobě (dva až tři týdny nebo měsíc) zbaveno internetu, začne lhát, aby se vyhnulo trestu. Neříkáme, že by dítě nemělo být nijak trestáno, ale že trest má být krátký, v žádném případě dítě neurážet a dát mu možnost svůj čin zpracovat a jít dál. Například zbavte dítě na jeden den internetu a zdůrazněte, že by tento čas mělo využít k nápravě toho, co udělalo, a to i z morální (etické) stránky.
4. Touha splnit očekávání dospělých. Někteří rodiče vidí své dítě jako skvělého šachistu, baletku nebo fotbalistu. Dospělí v takové situaci zpravidla realizují některé ze svých nesplněných dětských tužeb či snů nebo snů svých rodičů (prarodičů dítěte). Neuvědomujíce si, že jejich syn nebo dcera tyto vlohy nemají, zpravidla sami nepřímo nutí dítě lhát. Nechce zklamat své blízké, ztratit rodičovskou lásku, ani být odmítnut.
5. Kopírování dospělých. Rodiče sami nevnímají, jak neříkají pravdu nebo ji překrucují. Například máma do telefonu říká, že táta není doma, ale táta je ve vedlejším pokoji. Dítě to vidí a nepřímo to vnímá jako normu. Takový dvojí systém morálky ho mate: matka říká, že neumí lhát, ale zároveň lže. Děti jsou velmi přímé, vnímavé a dospělí by se měli snažit být upřímní, čestní a nést zodpovědnost za své činy.

– Existuje takzvaná „zdvořilá lež“. V duchu „všechno je moc chutné“ nebo „váš dárek se mi moc líbil“.

– Stojí za to mluvit o tomto tématu s vaším dítětem, dokud nedosáhne určitého věku. Žák první třídy začíná chápat obecné etické požadavky (nemůžete brát cizí majetek, nesmíte lidi nazývat jmény atd.). Právě v této době lze takové jemnosti vysvětlit. Pokud mu například babička dala špatný dárek, který chtěl, neměli byste dát najevo nespokojenost. Musíte říct: “Děkuji, potěšila mě vaše pozornost.” Takové okamžiky jsou pro dítě velmi těžko pochopitelné, nedokáže je plně posoudit, proto s ním musíme každou situaci analyzovat zvlášť. A tady taková slova nenazýváme lží, ale říkáme, že to je podpora babičky, neochota ji rozrušit. Zároveň vysvětlujeme, že není možné sebrat cizí majetek a mlčet, abychom „nenaštvali babičku“, není tomu tak.

– Existují nějaké zvláštnosti v chování teenagerů?

– V období dospívání dítě vyhledává pozornost. Může „otestovat“ různé druhy aktivit, například jít plavat, cvičit karate a pak skončit, protože dobrovolné úsilí ještě není plně vytvořeno. A i zde může být lhaní přítomno jako způsob adaptace a jako způsob, jak získat pozornost dospělých, protože potřeba naplnit očekávání rodičů v tomto věku je stále velká. Začíná ustupovat do pozadí ve věku 14-17 let, kdy začíná starší dospívání. A zde se důvody pro lhaní mění: je to lež pro blaho, pro zisk. V tomto období začíná dítě více komunikovat s vrstevníky a oddělovat se od svých rodičů. Může lhát mámě a tátovi, aby ho nechali na pokoji. Rodiče by k tomuto věku měli přistupovat s pochopením: pokud nejsou lži časté, pak by se měli prostě smířit s tím, že dítě prochází těžkým obdobím, že zažívá změny v těle, hormonální bouře, emoční nestabilitu a pokud možno ho doprovázet. Pokud se lhaní v tomto věku, kdy se formuje charakter, stane patologickým, je nutná spolupráce s psychologem.

Fotografie z otevřených internetových zdrojů